Jak víte, jsem matkou tří synů. Když jsem jako mnohem mladší přemýšlela, kolik bych chtěla mít dětí, napadaly mě dvě. Nejspíš proto, že jsem v tom samém vyrostla. Život však přináší mnoho výzev, a tak se stalo pár věcí a můj svět teď tvoří kromě mého muže tři malí lumpové. Jsou tři děti hodně nebo málo? Je to relativní a každý na to bude mít z mnoha důvodů různou odpověď. Hledala jsem sama v sobě tu svou.
MOJE OKOLÍ
Mám známé a kamarády, kteří mají tři děti a někteří i čtyři. Taky potkávám jednu paní, která má s mužem aktuálně pět dětí. A možná to ještě není vše. Musím přiznat, že na pět bych si netroufla, ale mít čtvrté dítě? To možná ano, pokud bych byla mladší, stačilo by tak o pět nebo sedm let. Držet v náručí voňavé miminko a mít možnost se s ním mazlit je skvělé. To také byla velká část mojí motivace pro větší počet dětí. Když se ale zamyslím nad tím vším okolo, možná, že jsem ráda, že už jsem „starší“ matka a od úvah k činu nepřejdu.
TŘETÍ DÍTĚ
Pamatuji se, že když jsme uvažovali o třetím dítěti, byla jsem vnitřně na rozpacích, jestli to dám. Chtěla jsem ještě mít malé miminko, o tom žádná, ale vnitřně jsem se přeci jen trochu bála. Věděla jsem zhruba, co mě čeká, jak je těhotenství náročné pro organismus, a že porodem celý maraton teprve začne. Šla jsem do toho s tím, že zkusím všechna možná negativa z myšlenek vypusit, prostě o nich neuvažovat.
Těhotenství vyšlo poměrně rychle a pak už byla cesta jasná. Nejtěžší je to rozhodnutí. Člověk asi musí odklonit z myšlenek při takovém životním kroku všechny strasti a starosti, které miminko znamená, jinak se pro větší počet dětí nerozhoupe. Prostě si řízeně nasadit růžové brýle, těšit se na miminko a nenechat si to nikým zkazit.
ZKUŠENOST BÝVÁ NEJVĚTŠÍ BRZDOU
Když pominu zmíněný věk, předchozí zkušenosti s vyčerpáním při péči o tři děti mě v jakýchkoliv úvahách o čtvrtém dítěti vždy přibrzdí. Pamatuji si, že jsem si v průběhu třetího těhotenství chtěla napsat zápisky, jak strašné začátky při těhotenství mohou být, aby mě nenapadlo to už nikdy absolvovat znovu. Bylo mi poměrně dlouho špatně a do toho ještě dva starší synové, kteří si chtěli se mnou hrát, a já prostě nemohla.
DENÍK
Deník jsem si nakonec nenapsala, ale ten pocit si pamatuji dodnes. Na druhou stranu musím přiznat, že jakmile mi přestalo být kolem 16. týdne špatně, nijak jsem se v aktivitách neomezovala. Tedy se dá říct, že nakonec bylo moje těhotenství „na pohodu“, a brala jsem to dost sportovně. Jen se mi zdálo, že se to strašně vleče. Byla jsem poprvé celé těhotenství doma, sice plně vytížená nejen dětmi a domácností, ale i tak mi to přišlo dlouhé. Moc jsem se těšila na miminko a taky na to, že budu ve svém těle konečně sama, a bez nutnosti přemýšlet, jaký pohyb si mohu dovolit. A to jsem ještě nevěděla, co mě čeká.
HODNĚ NEBO MÁLO
Co nakonec v myšlence „hodně nebo málo“ hraje u mě největší roli? Možná vás napadne věčné noční vstávání na krmení nebo vstávání kvůli rostoucím zubům, kdy jejich prořezávání provázejí nemoce s teplotami. To také hraje roli. Brečení, horeček a rýmy kvůli zubům si u třetího syna užíváme plnými doušky. Dá se říci, že bych za posledních sedm let s dětmi těch nocí, které jsme klidně bez vstávání prospali, moc nenapočítala.
Nebo že by za tím stálo to neustálé domácí hemžení a dohadování dětí se spolu navzájem a jejich boj o hračky? Opakované učení na nočník, držení příborů a oblékání? Nebo tradiční krámování věcí ze skříní, hlavně hrnců z kuchyně a uklízení drobečků pod stolem? To je taky slušný důvod do toho mockrát nejít.
STRACH O DĚTI
Pro mě ale všechny zmíněné důvody převálcuje pocit strachu o vlastní děti. Tím, že jsou tři, tak jsme zažili hned v prvním zimním a jarním období, kdy bylo nejmenšímu mezi 4 – 8 měsíci, hodně chřipek s teplotami a věčným odsávání nosu. Nakonec to vyústilo v zánět dolních cest dýchacích s týdenním pobytem v nemocnici. „Pobyt“ byl děsný. Přístup sestřiček procedurální, nepříjemný a hodně nenápomocný. Když jsme s tím bojovali, neměla jsem čas se zamyslet nad tim, jak moc jsem se o mrňouse bála a jak moc jsem byla bezmocná. Teď zpětně, když si na to vzpomenu, cítím velký strach, a to šlo „jen“ o běžný zánět. Cítím, že větší náruč strachu už neunesu, a proto jsou pro mě tři děti akorád.
VĚK RODIČŮ A ZDRAVÍ DĚTÍ
Častou obavou a tématem pro rodiče bývá i jejich vlastní věk. Také jsem ho zmínila. K tomu mě napadají dvě myšlenky. První, jestli není moc „drzé“ chtít od přírody porodit zdravé děti, když je člověku víc než 35 let. Já byla drzá hned třikrát a jsem jí i mému tělu vděčná, že to nebrala jako drzost a nechala mě stát se matkou zdravých dětí.
VĚK A ZDRAVÍ RODIČŮ
Druhá myšlenka, která je obvykle řešená mnoha staršími rodiči: „Kolik nám bude, až naše děti dosáhnou 20 let? Zvládneme to? Kolik bylo našim rodičům, když nám bylo 20 let?“ Je to rozdíl skoro jedné generace. Jenže my to zvládnout musíme, když jsme se rozhodli, nebo byli natlačeni být rodiči s 15 letým zpožděním. Třeba pro mě jsou moje děti jeden z důvodů, proč denně pracuji na své kondici a pohybových schopnostech. Ráda bych byla aktivní i ve vysokém věku.
DŮM
S tématem počet dětí souvisí i výbava a finanční náročnost. Přemýšleli jste někdy, co znamená mít víc než dvě děti? Třeba: mít tři pokojíčky. To vyžaduje vlastnit poměrně velký dům nebo byt, což není samosebou, je to spíš luxus. Ne všechny děti ho zažijí.
AUTO
Dále je tu auto. Do jakého auta se dozadu vejdou tři plnohodnotné dětské sedačky a do kufru vše, co pro cestování s dětmi potřebujete? No, úplně levné to auto nebude, má-li také splnit požadavky na bezpečnost a spolehlivost.
BĚŽNÉ VÝDAJE
Pak jsou tu ještě běžné měsíční výdaje. Jak děti rostou, začnete pomaličku žasnout, kolik vše okolo nich stojí, pokud již nežasnete od jejich narození. Se školkou a školou začne situace houstnout. Učebnice a vybavení do školy, třídní fond, koníčky, sportovní pomůcky a to je jen základ.
KDYŽ USNOU
Jenže i na tohle my dokážeme s úsměvem rezignovat, a to když se děti smějí, baví, jsou zdravé a vidíte, jak vám rostou před očima. Příjemnou úlevu a nádherný pocit mám, když celý den večerem skončí, a můžu si říct, že jsme se o kousek posunuli a ve zdraví si ho užili. A když děti usnou, pak se na ně se zaujetím dívám a vidím spící anděle. V tu chvíli mě napadne myšlenka, že bych mohla koukat třeba na deset spících andělů. Ale vím, že když se ti tři probudí, vydají za celou školku. A svoji odpověď na otázku, jestli jsou tři děti hodně nebo málo, už znám.